Fragmentace namísto globalizace
Minulý měsíc se konalo pravidelné ekonomické fórum ve švýcarském Davosu, na kterém obvykle nebývá nouze o zajímavé myšlenky. V letošním roce byla probírána široká škála témat od Ukrajiny po hospodářskou, technologickou, zdravotní, potravinovou a energetickou krizi. Historicky bylo také často řešeno téma globalizace a nejinak tomu bylo i letos. Jen se namísto globalizace v kuloárech údajně skloňoval spíše termín fragmentace, který může dobře popisovat období, jež na nás čeká.
Prakticky celý tzv. ekonomicky vyspělý svět těžil v posledních dekádách z toho, že výroba byla přesunuta do regionů s nižšími náklady. Tím bylo možné poskytnout blahobyt široké mase obyvatel. Zdá se však, že období levného blahobytu pomalu končí. Obchodní vztahy byly v posledních letech zpřetrhány epidemií, spory mezi velmocemi či regionálními válkami. Do budoucna navíc budou výrazně omezeny také novým důrazem na vymezení geopolitických linií.
Tím však mnoho lidí přijde o blahobyt, který globalizace přinesla. Výroba již nebude tak efektivní a stávající úroveň poptávky nebude moci být uspokojena. Mnoha zemím tak mohou hrozit sociální problémy. Netřeba asi ani říkat, že nejvíce by to pocitově dopadlo na země, které z globalizace těží nejvíce a které jsou podstatně závislé na výrobě v jiných zemích. Právě to, že se vyspělé ekonomiky staly závislé na výrobě, která byla velmi daleko,je jedna ze stinných stránek globalizace, která se projevila např. během probíhající pandemie.
S limity v efektivní výrobě by se ani nedalo příliš očekávat, že by aktuálně vysoké ceny čehokoliv mohly v budoucnu výrazně klesnout. Bylo by tak prostě nutné si déle zvyknout na nedostatek a vyšší inflaci, která je doposud hlavním ekonomickým tématem letošního roku.
INFLAČNÍ TLAKY NEPOLEVUJÍ
Poslední dostupná data o inflaci jsou zatím k dispozici za duben a hovořila o růstu cenové hladiny o 8,5 % v USA a 8,1 % v průměru za EU. V Evropě je však mezi jednotlivými zeměmi značný rozdíl a např. v Estonsku překročila v dubnu meziroční inflace 19 %. Pro dvojciferná čísla nemusíme ani do Pobaltí, stačí se podívat na ČR, kde podle metodiky Eurostatu překročila dubnová meziroční inflace 13 %. O něco příznivější situace byla zatím v eurozóně, např. Itálie inflaci nad 6 % pravděpodobně přímo vítá. Mnohem méně nadšeně je však vysoká inflace vnímána v tradičně spořivých zemích, jako jsou Nizozemsko či Německo.
Samotná šoková inflace není tak velký problém, dokud se nezačne promítat do očekávání, že by mohla v obdobné výši pokračovat. Lidé obvykle svá očekávání upravují o své nedávné zkušenosti a lze předpokládat, že přesně to se nyní děje. Není tak divu, že v USA už začala jednat tamější centrální banka (Fed), která má péči o cenovou stabilitu v popisu práce. Z počátku května zvýšil Fed své základní sazby o 0,5 p. b., což je skok v posledních 20 letech nevídaný. Obvyklé kroky zvyšování sazeb probíhají o 0,25 p. b. Navíc se nepředpokládá, že by se letos jednalo o skok ojedinělý.
VYSOKÁ INFLACE PROBRALA I ECB
Ještě překvapivější než akce Fedu byly v květnu informace z centrální banky eurozóny (ECB). Možná i v reakci na zvyšování sazeb Fedem si v ECB uvědomili, že mají také v popisu práce péči o cenovou stabilitu, a příchozí zprávy daly rychle zapomenout na ještě nedávné výroky o dočasnosti inflace ze strany šéfky ECB. Zvyšování sazeb ECB bude určitě proti krokům Fedu pozvolnější, i tak je však možné, že se ECB dostane ze záporných sazeb ještě letos. Hlavní současná diskuse tak spíše směřuje k otázce, kam by až mohla ECB letos se zvyšováním sazeb dojít.
JEDNA ZE STINNÝCH STRÁNEK GLOBALIZACE, KTERÁ SE PROJEVILA BĚHEM PROBÍHAJÍCÍ PANDEMIE BYL FAKT, ŽE SE VYSPĚLÉ EKONOMIKY STALY ZÁVISLÉ NA VÝROBĚ, KTERÁ BYLA VELMI DALEKO.
Nová úroveň sazeb v USA a spekulace o směru měnové politiky v eurozóně se sice neměly zatím jak projevit v reálné ekonomice, na finančním trhu je však reakce jasně vidět. Během května se stihly posunout výnosy 10letých státních dluhopisů USA na 3 % a německých nad 1 %, přičemž ty německéna této úrovni už nebyly přes 7 let.
Důležitá otázka v eurozóně je, jak si s růstem nákladů dluhu poradí zejména Itálie. Z ECB už se každopádně ozývají nápady, jak to řešit. Prvním krokem by mohlo být reinvestování prostředků ze splatných cenných papírů pořízených v rámci nouzového pandemického programu nákupu aktiv (PEPP). Dále je navíc pravděpodobné, že nikdo nebude blokovat nástroje, které si ECB prostě za účelem pomoci Itálii nově vymyslí. Vždy bude lepší podporovat Itálii napřímo a uvolnit tak ECB ruce, než to řešit skrytě s praktickým zablokováním měnové politiky.
ČNB MUSELA INTERVENOVAT NA MĚNOVÉM TRHU
S inflací již delší dobu bojuje vyššími sazbami ČNB a v květnu si navíc zkusila obranu koruny proti oslabení, které je v principu proinflační. ČNB k tomu byla nucena po oznámení, že novým guvernérem ČNB bude Aleš Michl, který byl doposud v opozici proti většině v radě ČNB, a zahraniční investoři proto nejspíše redukovali své předchozí spekulace na další zvyšování sazeb.
K uklidnění situace přispěl i budoucí nový guvernér, který prohlásil, že bude navrhovat stabilitu sazeb, nikoliv jejich okamžité snížení. Je pravděpodobné, že bankovní rada ve starém složení stihne ještě jedno zvýšení sazeb v závěru června a pak by už asi ani nebylo sazby kam zvyšovat, aby to mělo proti stávající situaci výrazný efekt a nezruinovalo významnou část ekonomiky.
Dá se každopádně čekat, že přístup nového guvernéra bude poněkud neortodoxní. Např. bojovat s inflací podporou vlády v jejích úsporách je určitě postup, který by měl v případě úspěchu silný efekt. Problém však je, že ČNB v rámci svých kompetencí kroky vlády mimo přímého působení na náklady dluhového financování až tak neovlivní. Nakonec by tak vše stejně končilo u sazeb. Na druhou stranu některé obavy o budoucnost měnové politiky v ČR se zdají být docela přehnané. Zatím se historicky docela dařilo, že v dané funkci lidé překvapili spíše pozitivně. V tuto chvíli zatím není důvod předpokládat, že by tomu mělo být tentokrát jinak.
